Duhová země

Jen tak vymyšlená pohádka

Která by třeba mohla být i začátkem knihy...

Prolog

Byl jednou jeden svět. Na něj se narodil úplně malý, hloupý a ustrašený človíček. Kolem něj chodili velicí a silní lidé a strkali do něj, říkali mu "nepřekážej" a "poslouchej" a "však ty jednou poznáš, že jsme to s tebou mysleli dobře"; občas ho i někdo nakopl. Ne že by ti lidé byli přímo zlí, prostě tak to v tom světě chodilo.

Človíček si chvíli ošetřoval boule a modřiny a snažil se nějak přežít. Ze všeho a ze všech na světě měl čím dál tím větší strach, až se nejvíc ze všeho bál jenom svého vlastního strachu. Nedělal už nic jiného, než že se jenom pořád schovával a utíkal.

Jednou někde našel starou poklici a zjistil, že když ji nosí před sebou, leckterou ránu jí zachytí. Nasbíral si všelijaké pevné a tvrdé věci a postavil si z nich kolem sebe ohradu - úplné brnění. Mohl v něm docela dobře chodit a viděl ven, protože si nechal malé průzory.

Chodil tak ve svém brnění po světě a chvíli mu bylo dobře. Po čase mu ale začalo vadit, že se s ním nikdo nebaví a nekamarádí, protože kdo by se kamarádil s nějakou hromadou železa? A jednou se mu dokonce stalo, že potkal skupinu lidí s velkými holemi a palicemi. Když ho uviděli, řekli si "to je jeden z těch, kteří se obrnili proti nám" a pustili se do něj tak, že mu brnění skoro rozmlátili. Měl uvnitř svého brnění víc modřin a boulí, než kdy míval, dokud chodil jen tak.

Přemýšlel, co s tím, a dostal nápad. Šel a na to brnění si namaloval člověka - docela milého a sympatického, jen velmi málo obrněného. Naučil se ho dobře ovládat - jako loutku nebo dálkově řízeného robota - a jeho prostřednictvím navazoval kontakty a přátelství. Byl ve svém okolí znám jako dobrosrdečný, spíše nesmělý a zranitelný člověk - protože svůj obraz na brnění tak namaloval. A protože skoro všichni ostatní na tom byli stejně - taky měli na svém brnění namalované sami sebe, jak by se rádi viděli, tak přes svoje brnění dobře neviděli a považovali obraz za skutečného člověka.

Jen pár lidí bylo mezi nimi, kteří z nějakého důvodu chodili nazí - nenosili žádné brnění. Ostatní je považovali za trochu nepovedené, protože jim chyběla mnohá vylepšení, která si mohli oni sami na svých obrazech snadno pořídit, a trochu nebo více jimi opovrhovali. Jiní se k nim chovali shovívavě nebo se je snažili dokonce ochraňovat - podle toho, jaké vlastnosti měli sami na svém brnění namalované.

Tito nazí lidé však měli jednu zvláštní vlastnost, o které ti obrnění nemohli nic vědět - měli totiž v živé kůži na povrchu svého těla cit, a tak dobře poznali, jaké kdo má brnění. Dokázali podle něj i vytušit, co se skrývá pod ním. Dokázali se také spolu navzájem velmi snadno a rychle dorozumět, což ostatní dobře nechápali. Cítili totiž teplo, které z jejich těla vyzařovalo. Nemuseli nijak pochybovat o tom, jestli je jejich přítel opravdu takový, jakého jej vidí - když cítili vyzařovat teplo, nemohl být namalovaný. Kromě toho věděli, jak přirozené lidské tělo ve skutečnosti vypadá, což ti namalovaní vědět nemohli, protože se na své skutečné tělo nikdy nedívali - vždy spočívali pohledem se zalíbením jen na svých obrázcích a přemýšleli hlavně o tom, kde a jak by je mohli ještě vylepšit, zdokonalit a přikrášlit. A pokud se dívali na druhé, pak jenom na ty, kdo měli sami hodně povedené obrázky, protože mohli porovnávat, v čem oni sami mají své obrazy hezčí a učit se, kde by je mohli ještě vylepšit.

V opravdické pohádce by mělo dobro vyjít najevo a být odměněno, zlo pak potrestáno. A čtenáři jistě dobře cítí, že dobří jsou ti nazí. Nicméně tato pohádka není ani tak úplně pohádka, ale spíše skutečnost, a proto ti obrnění šli a kopali do těch nahých tak dlouho, až si někteří z nich taky udělali brnění - a hodně tlusté a pevné, protože to kopání hodně bolelo. A ty ostatní prostě z tohoto světa úplně vykopali.

A tak ti nahatí lidičkové padli do jiného světa, prostě o poschodí níž. Rozkoukali se trochu a začali si ho budovat. Šlo jim to zpočátku trochu pomalu, taky proto, že hned nevěděli, jaký by ten svět vlastně měl být. Nejdřív věděli jen, jaký by jej nechtěli. Nebyli zvyklí vládnout a organizovat, k tomu je v jejich starém světě nikdy nepustili. Nikomu se do toho taky nechtělo - byli zvyklí, že poroučeli a organizovali vždycky jen ti nejbezohlednější obrněnci a nikdo se jim nechtěl podobat. Ale nějak se domluvit museli, tak si nakonec udělali jakési představenstvo. Ve skutečnosti to nebyla skupina lidí, bylo to spíš místo a kdo chtěl něco říct ke společným věcem, tak tam šel a řekl to.

Nebyli na sebe moc hodní - to ani nemuseli, protože dobře poznali, kdy už by mohli svému bratru ublížit. Byli ale pravdiví. Nemuseli se už bát obrněnců, a byli hodně odolní proti ranám - vždyť to byli právě ti, kdo jich museli ve starém světě nejvíc vydržet. Jak by jim tedy mohla ublížit obyčejná pravda? Ostatně lhát ani nemohli, protože jejich kamarádi by to hned poznali.

Neměli ve své zemi ani moc velký blahobyt, tedy aspoň ten, co se měří penězi. Peníze totiž byly zapotřebí hlavně na zdokonalování brnění a jeho ozdob, skutečné já ke svému životu tak moc nepotřebovalo. Potřebovali ale spoustu čistého vzduchu, průzračné vody v jezerech a řekách, slunečních paprsků a zdravých stromů a trávy a všelijakého kvítí, protože to všechno mohli cítit na své nahé kůži a přinášelo jim to pocit štěstí.

Tak se pustili do práce na svém novém světě. Trvalo jim dlouho, než se k tomu rozhoupali, protože nebyli zvyklí něco budovat - ve starém světě, když něco vybudovali, tak jim to hned někdo rozboural nebo je odtud vyhnal. A taky jim to nepřipadalo moc důležité, raději jen tak žili. Ale nakonec se přece jen nějak domluvili, že když si na novém světě vypěstují spoustu květin a luk a lesů, napustí spoustu jezer a z pouští a starých smetišť udělají krásnou přírodu, budou se mít ve svém světě ještě lépe. Někteří, pravda, se do práce nezapojili - a bylo jich taky dost - ale ti, kteří chtěli tvořit nový a lepší svět, jim to neměli za zlé. Říkali si - vždyť přece pracujeme, protože chceme - tak proč bychom do toho měli nutit někoho, kdo nechce. Ostatně třeba ani nemají schopnost pracovat, ale umí zase něco jiného a až bude potřeba, tak se to ukáže. Nebo umí něco takového, co vůbec není vidět, ale přesto je to potřeba, jako starý svět potřeboval nás všechny, i když to jeho obrnění obyvatelé nedovedli poznat.

Po čase skutečně na jejich světě vyrostly krásné stromy a louky plné květin, zemí protékaly potoky a řeky s křišťálově průzračnou vodou, které se každý kdo chtěl mohl napít a nedostal z toho žádnou nemoc. Kdo chtěl, mohl se vydat do přírody a žít tam pod stromy nebo u jezer, jak dlouho chtěl. A nikdo z nich nic z přírody nezničil, protože ji měli rádi stejně, jako dokázali mít rádi sami sebe navzájem.

Bylo to ovšem taky tím, že jich na tom světě ještě nebylo tolik, protože původně jich ze starého světa přišlo opravdu jen pár, takže bylo všude dost místa pro všechny. Tu a tam se dokonce našel někdo, koho napadlo, že by vypadal lépe kdyby si nějakou tu dobrou vlastnost přimaloval - třeba proto, že se mu jí právě nedostávalo. Brzy ale poznal, že to všichni vidí, a tak si ji zase rychle smazal a snažil se, aby takový byl doopravdy. Nebo si naopak začal svoji masku vylepšovat a zdokonalovat a nakonec utekl do starého světa maskovaných lidí.

Stejně tak občas spadl nějaký nový naháč, kterého právě vykopli ze starého světa - a na něj už všichni čekali a pěkně ho přivítali, takže si zpočátku myslel, že je v nebi. Pak si ale obvykle vybral nějakou práci podle své povahy a zálib a zdálo se mu, že tak to má na světě být a že je vlastně všechno v pořádku a normální.

Třídy, do kterých chodili dospělí (a leckdy i ty dětské) obvykle neměly učitele, jakého známe z našich škol - jednoho chytrého, který učil všechny ostatní hloupé. Chytří byli všichni, protože každý byl mistrem v něčem jiném, a učitel, pokud tam vůbec nějaký byl, byl člověk, který měl zvláštní výcvik v tom, jak takovou skupinu lidí spojit, aby se každý mohl učit od každého a aby společně vytvořili ještě moudřejší celek, než by mohly být jen pouhé vědomosti všech sesypané na jednu hromadu. Věděli totiž, že celek není jen součet jednotlivých částí, ale nová bytost - a největší umění a zázrak bylo nechat takovou bytost ožít.

Tento zázrak vpravdě milovali tito lidé ze všeho nejvíc a v jejich novém světě jim začínalo připadat, že právě pro něj stojí za to žít. Vždyť právě proto kdysi ve starém světě nepřistoupili na to, udělat si ozdobné brnění a raději vydrželi spousty ran. Teď v tomto umění dosahovali pozoruhodné dokonalosti. Pokročilejší nepotřebovali učitele, ti nejpokročilejší spolu nepotřebovali ani mluvit - kromě několika chvil na počátku. Tak zde bylo možno spatřit skupiny lidí sedících v hluboké meditaci uprostřed lesa nebo v horském průsmyku nebo tančících u jezera a kdo pro to měl dostatečně vyvinutou vnímavost, cítil kolem takové skupiny velikou energii a moudrost.

Tak žili mnoho let, ba mnoho generací. A to bylo dlouho, protože jejich život se začal postupně prodlužovat. Bylo to proto, jak později poznali, že tělesné nemoci byly vlastně jen nerozpoznané potřeby duše. A protože duše v tomto světě zpravidla nacházela všechno, co potřebovala, postupně vymizely všechny obvyklé nemoci a lidé umírali ve vysokém věku stářím. Odcházeli tak až tehdy, když od života dostali vše, co očekávali a sami vykonali vše, co na tomto světě vykonal chtěli, takže smrt zde pozbyla své povahy neštěstí a křivdy a zbyla jen trocha smutku těch, kteří měli odcházející rádi a věděli, že je už v tomto životě neuvidí. Nezřídka se stávalo, že starý člověk v míru rozloučil se všemi a odešel do hor, kde se jeho duch pokojně oddělil od těla a spojil se s veškerenstvem; tělo pak bylo přenecháno přírodním živlům.

Po tomto dlouhém období byla jejich země krásná jako přírodní zahrada, všichni měli všechno co potřebovali k životu a vzkvétaly vědy i umění - a nejvíce umění, kterého si cenili nejvýše - umění meditace, tichého splynutí s vesmírem.

Ve vyšším poschodí světa zatím nebylo tak dobře. Zpočátku po odchodu naháčů se - pravda - obyvatelé cítili o něco lépe. Bylo na světě trochu víc místa a hlavně nahatí těm, kteří neměli své brnění ještě úplně pevně přirostlé, nepříjemně připomínali jejich bývalou volnost. To byli vlastně ti, kteří se nejvíce zasloužili o jejich vyhnání.

Uvolněné místo se ale rychle zaplnilo a svět začínal být velmi tvrdý. Naháči jej přece jen trochu změkčovali, tím že nárazy mezi tvrdým brněním mírnili svými těly. Nejdříve přibývalo srážek a střetů, a aby vůbec lidi mohli žít, museli si udělat spoustu zákonů a předpisů a pravidel, kterými se řídili. Taky museli mít spoustu hlídačů, policajtů a revizorů, kteří dodržování těch pravidel hlídali, a nakonec spoustu soudců a vězení a trestů pro ty, kteří je nedodrželi. Byli na svůj dokonalý systém velmi hrdí a říkali o sobě rádi, že mají ve své zemi pořádek a systém. Psané zákony byly pro všechny stejné, a proto říkali, že mají spravedlnost. Přesto ale někteří byli skoro pořád ve vězení, jiní zase umírali hlady, protože uživit se bylo v této zemi těžké. Vždyť ti, co pracovali, museli živit všechny policajty a soudce a hlídače. K tomu ještě všichni museli mít nákladné brnění a kdo je neměl namalované podle panující módy, nedostal dobře placenou práci a nevydělal si dost peněz.

A peníze tu byly velmi důležité. Lidé totiž kvůli svému brnění nemohli pociťovat spojení s ostatními a neznali proto radost ze života. Někteří si mysleli, že si radost budou moci koupit za svoje peníze - ale nikdy to neudělali, protože když se jim podařilo nashromáždit hodně peněz, už se jich nikdy nedokázali vzdát. Ostatně skutečná radost stejně nikde nebyla na prodej.

Lidé proto ani nevěděli, proč vlastně žijí. Čím byli starší, tím byli nervóznější, protože v nitru dobře věděli, že jejich život marně ubíhá, aniž by něco dostali za své ztracené roky. Velmi se proto báli stáří a snažili se hromadit bohatství, aby za svá léta měli alespoň něco. To potom někteří vystavovali v podobě nákladných ozdob na svém brnění, jiní to raději ukrývali uvnitř ze strachu před zloději a o to víc bohatství potřebovali, aby se mohli ujistit že mají opravdu hodně, i když to není vidět.

A protože byly peníze tak důležité, byli důležití i lidé, kteří se o ně starali. A tak vznikla zase velká skupina lidí, kteří pro své spoluobčany nevytvářeli nic opravdu potřebného, ale dostávali za svou nepotřebnou činnost největší odměny a musely pro ně být stavěny ty nejhonosnější a nejrozlehlejší budovy, měli nejrychlejší auta s největší spotřebou pohonných hmot a vůbec všechno největší a nejnákladnější, především ovšem svoje brnění.

Svět jim byl stále menší a těsnější, protože vytěžili všechno nerostné bohatství, zastavěli všechny volné plochy, znečistili všechen čistý vzduch a spotřebovali všechnu čistou vodu. Vykáceli také všechny stromy a lesy, aby získali více plochy pro stavění továren, bank, úřadů, kasáren a vězení. Ve skutečnosti už jim v jejich světě bylo tak těsno, že někteří přepadávali přes okraj.

Vtom si jeden z ministrů vzpomněl na svět naháčů a napadlo ho, že by jej mohli také vytěžit a zastavět. Naháči jej přece stejně nepotřebují, protože ho nedovedou využívat - a ostatně by to byl vlastně dobrý skutek, protože by jim za něj přinesli svou kulturu a civilizaci. Sami se teď divili, že mohli být tak dlouho slepí k ubohosti svých sousedů - nejspíš to bylo proto, že měli sami tolik starostí s budováním své civilizace. Vytvořili tedy ministerstvo pro pomoc ubohým a to ze všeho nejdříve začalo budovat armádu, kdyby náhodou ubozí nedokázali dost rychle pochopit, jak skvělá příležitost se jim nabízí.

Ve spodním světě se brzy dověděli, co se nahoře děje, protože k nim stejně každou chvíli někdo spadl, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. A také cítili náladu, která tam panovala, protože čím prostší a čistší byl jejich život, tím ostřejší byly jejich smysly a cítění, takže cítili i to, co se dělo ve velké dálce, když to bylo důležité a týkalo se to mnoha lidí.

Nijak zvlášť se nebáli, protože když člověk začne pociťovat jednotu s všehomírem, strach se už v jeho mysli nemá na čem zachytit. Spíš se to, co cítili, podobalo soucitu, protože cítili, jak ti nahoře trpí. Pořád to přece byli jejich bratři, i když teď žili v různých světech. Začala se v nich probouzet potřeba něco udělat. Žili blízko přírodě a byli trochu jako ona - byli šťastní se svými přáteli mezi lesy, horami, potoky a jezery, dokud bylo vše v klidu a rovnováze. Jakmile do té rovnováhy něco zasáhlo, vyvolalo to v nich potřebu něco udělat, aby byla rovnováha obnovana.

Nikdo ale nevěděl, co by mělo být uděláno. Násilí už bylo přivoláno na svět a bylo je tedy možno jedině přijmout, nebo odrazit zpět. Přijmout je by znamenalo nechat zlu celý svět a na odražení nebyly síly - ve světě naháčů nebyly žádné zbraně ani armáda, která by s nimi uměla zacházet. Dělali tedy to jediné, co uměli - jedni prosili Matku Přírodu, aby je chránila, jiní se nořili do tichého soustředění a hledali odpověď v hlubině samého Jsoucna. Jsoucno však bylo nekonečné a prázdné a dlouho, dlouho žádnou odpověď nenacházeli.

V horním světě byla zatím vypracována přesná strategie "pomoci ubohým" a v tajnosti (pro jistotu) sestavena a vycvičena speciální "armáda pomoci", která měla dolní svět obsadit a zajistit a udělat v něm pořádek - tj. vytvořit přesnou evidenci o každém ubohém. To proto, aby se každému dostalo té nejlepší pomoci, i kdyby ji náhodou ve své zaslepenosti nechtěl přijmout. Pomoc spočívala především v tom, že každý měl dostat práci, aby si mohl vydělat dostatek peněz, za které by mohl být šťastný. Peníze pro tento účel se už tiskly. Pochopitelně to nemohly být stejné peníze jako pro pravé občany - jak si obrnění sami říkali, ale zato byly krásně barevné a byli na nich šťastní a usmívající se mladí lidé.

Nejprve ale, jako humanitární gesto, měl každý naháč dostat svoje vlastní brnění. Bylo sice jen papírové, protože by bylo nákladné zhotovit takové množství brnění (v supertajných vojenských materiálech se hovořilo o tom, že by to bylo i nebezpečné), ale zato mělo každé brnění své číslo, takže nikdo nemusel mít strach, že by se ztratil nebo na něj nevyšla jemu přidělená práce. Bylo také potištěno různými optimistickými motivy, takže mohl mít každý jiné brnění, aby se více snažil předstihnout své bratry a vydělat si na ještě pestřejší obrázky, a přitom bylo na první pohled rozeznatelné od brnění z horního světa, takže nikdo nemohl zaměnit ubohého za pravého občana. Mělo také praktickou kovovou sponku, která se nedala rozepnout, takže nikdo nemusel mít strach, že o svoje brnění přijde nebo že si ho ve svém počátečním nepochopení sám ztratí nebo zničí.

Armáda pomoci se měla na druhý svět přepravit pomocí speciálních létajících strojů. Do každého se vešlo tolik vojáků, že stačili obsadit celý úsek dolního světa a zavést v něm speciální, tzv. "přechodný" systém. Ten byl určen pro dobu, než bude dolní svět zcela zcivilizován, a nikdo si nedělal iluze o tom, že to bude brzo. Hovořilo se v této souvislosti o práci generací. Chápete tedy jistě, že přechodný systém musel být opravdu dokonale promyšlen a špičkoví organizátoři civilizovaného světa byli na toto svoje dílo velmi hrdí.

Duhová země - obal knihy No a pokračování časem opravdu vzniklo. Kniha Duhová země je na světě, zatím ve dvou experimentálních výtiscích. Má 232 stran.
A pokračování v druhém dílu už má taky přes sto stránek...

Ukázka ilustrace z Duhové země