Šurbáčná Tilipuška

Šurbáčná Tilipuška

Další tři roky utekly a letos měla spatřit světlo světa opět další Tilipuška.

Svět se ale mění a ani Tilipuška už není, co bývala. Především se poněkud změnily k horšímu poměry na Rakovecké chatičce a okolí. Změnili jsme se ale i my a taky potenciální účastníci jsou už dnes jiní. Pokusili jsme se tedy přesunout Tilipušku na nové působiště do Radešína. Jenže se ukázalo, že jednak je potřeba mnoho věcí od základů přepracovat a jednak nám do toho přišla jedna nečekaná svatba, která odčerpala část možných spolupracovníků... Udělali jsme tedy jen takovou zkušební verzi v podstatě jen pro nás organizátory, abychom vyzkoušeli, jestli nás místní síly a duchové vůbec budou chtít.

A zdá se, že duchové jsou ochotni nás přijmout. Jestli budeme opět čekat tři roky nebo uděláme ostrou verzi v roce 2011, to se všechno uvidí...

Protože se Tilipuška pořádá vždycky jednou za tři roky, tak předposlední, ze které jsou následující fotky, se uskutečnila o víkendu 9. - 10. října 2004.
Poslední veřejná Tilipuška se konala na tradičně na Rakovci na konci září 2007.

Ňunišť byl Tilipušce nakloněn, jak se zdá tak jeho moc je dokonce větší než hydrometeorologického ústavu, protože počasí nám celkem přálo i přes nepříznivé předpovědi.
No, Šurbáčné pejzlo je opravdu mocné!

Paletky

Další fotky 2004

Poslední veřejná Tilipuška 2007

Název získala podle

"Šurbáčné Tilipušky o Churmazejblovi a Šukeldě",

jejíž tajemství se dozvěděl každý, kdo se zúčastnil.

Co je to Šurbáčná Tilipuška ?

V originále je to charbulský literární útvar - snad povídka, nebo i záznam skutečné události.

Autor transkripce je Jan Václav Renč a doufám, že by jistě neměl námitky proti (zcela nekomerčnímu!) použití textu k takovémuto přiblížení dávné civilizaci Charbulské - za což mu tímto předem i dodatečně děkujeme.

V našem pojetí jde o víkendovku pořádanou Arnikou (původní Vyškovskou, ne tou importovanou z Čech!)

Odehrává se v přírodním parku Rakovecké údolí. Původně byla určená pro starší členy Arniky, kteří už byli přesycení různých orinenťáků a hledání pokladů a chtěli jsme jim nabídnout něco hlubšího, nezávodivého, ale naopak hladivého a poetického, co vede k přemýšlení o sobě a světě a k pocitovému prožívání přírody. Jako na zavolanou se z hlubin věků vynořilo poselství dávných Charbulů, kteří - jak se zdá - žili právě zde a měli podle všeho daleko blíž než my dnes k lesním vílám, skřítkům, chramostejlíkům a podobným bytostem. Necítili se oddělení od Přírody, byli jejími přáteli a její součástí.

Strom